Krasosmutnění

Seděl jsem, jedl jsem zvolna, a když si některý host bral další koroptev, díval jsem se na tu koroptev, a každý host se zasmál, a smál se tím víc, čím víc já z toho byl smutný. Ale všechno zachraňovala matka, ta ráda jedla. Když rozřízla koroptev a vzala první sousto, tak najednou se zvedla a začala křičet, a vyběhla na dvůr a běhala dvorem a křičela do nebe, hosté se lekali, že spolkla kostičku, ale při třetí koroptvi, když zjistili, že to je maminčina mše za dobrou koroptev, smáli se, stáli u okna a v prstech drželi pečenou koroptev a hryzali a radovali se zrovna tak jako matka, která už zase seděla u stolu a hryzala maso a namáčela kousky koroptve do šťávy a olizovala se jako malé děcko. To všechno proto, že ráda jedla, ale hlavně že ráda hrála divadlo, nejen na ochotnické scéně městečka, ale i tak, v životě, dokonce bez divadla nemohla žít…