Zajat ve Stalingradu

Tato kniha hovoří o životě a umírání v čase, kdy už hlasitá, nesmyslná válka pro všechny skončila a smrt už jen tu a tam nezvučně udeřila. Těla zajatých, oslabená nesmírnými útrapami a ztrátou jakékoliv naděje, nebyla již schopna žádného odporu. Vyhasínala většinou jako doutnající knot vyhořelé svíčky. Tak po ranním procitnutí často ležel napravo nebo nalevo nebo po obou stranách jeden mrtvý. Zemřeli většinou klidně a tiše, neboť vyhladovělí nekladou žádný odpor. Jak se němečtí vojáci později dozvěděli, i Rusové měli tehdy hlad a nouzi, protože ve Stalingradské kotlině bylo vše zničeno. Nebyly žádné železnice, žádná lodní doprava, žádné mosty jen několik metrů široká železná -lávka- přes Don a Volhu, po které Rusové jezdili s koňskými povozy a tak mohli alespoň tím nejnutnějším zaopatřovat své vlastní. lidi. Těch devadesát tisíc neočekávaně přivátých Němců, zbylých ze 6. armády, pro ně znamenalo těžké břemeno. Byli to nežádoucí jedlíci, kteří museli být dokonce zaopatřeni a hlídáni. Jen několik tisíc z nich přežilo tuto dobu a vrátilo se opět domů, ovšem nikoliv do vlasti, jaká byla dříve, jakou si ji plni touhy vysnili.