Ikeova poslední bitva

Poslední bitva na západní frontě v dubnu 1945. Na evropském jevišti druhé světové války se připravovalo poslední dějství neúprosného scénáře Soumraku bohu nad „tisíciletou- řiší, jehož partituru tentokrát psaly zbraně Spojenců protihitlerovské koalice. Berlín byl tím hlavním, přímo symbolickým cílem dovršení porážky nacistického Německa a po jeho dobytí toužil každý jen trochu ambiciózní velitel v řadách Spojencú. Každý z nich by rád zakončil svou vojenskou kariéru vavříny vítěze nad fašismem dobytím Berlína. Montgomeryho v jeho snažení velice silně podporoval britský ministerský předseda, sir Winston S. Churchill. Střetly se totiž dvě spojenecké koncepce zakončení války v Evropě - americká, která sledovala čistě a výhradně vojenské cíle, porazit Německo a vyhrát válku; a anglická, která po vyhrané válce předvídala i další politický vývoj v Evropě a snažila se, na rozdíl od amerického bratříčkování se Sověty, zabránit rozšíření jejich vlivu v Evropě. Jenže vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil v Evropě byl a konečné slovo měl americký generál Dwight D. Eisenhower, řečený Ike. Měl velmi nelehkou úlohu krotit vzplanuté vášně britských vojevůdců, anglické vlády I parlamentu. Zůstal ale pevný ve svých povinnostech, které mu ukládaly rozkazy jeho nadřízených vyplývající z usnesení Jaltské konference tří představitelů protihitlerovské koalice, protože s velkým přispěním amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta byla pocta dobytí Berlína přisouzena Rudé armádě jako náplast za oběti Sovětského svazu ve druhé světové válce. S dýkou v zádech je nesnadné usilovat o vznosné cíle. Po těžkých bojích o Siegfriedovu linii, po masakru v Hürtgenském lese, kde mech byl do kořínku prolit krví amerických vojáků, se jádro ustupujících německých armád zkonsolidovalo na řece Sieg a Ruhr v průmyslovém srdci Německa, v Porúří. Ve vzniklém kotli, který pronikající jednotky 1. a 9. americké armády postupně obkličovaly, zůstalo v zádech Spojenců pod velením fanatického Hitlerova stoupence polního maršála Modela na 400 000 plně ozbrojených nacistických vojáků Wehrmachtu a SS, z nichž mnozí byli ochotni bojovat za svého Vůdce do posledního kluka Hitlerjugend. Likvidace tohoto nebezpečného kotle se v posledních fázích druhé světové války na území Německa stala prvořadou záležitostí.