Parléřovský mýtus

Heinrich, otec druhého stavitele pražské katedrály Petra Parléře, vzešel patrně z Kolína nad Rýnem, kde vyrůstala kolosální stavba nové katedrály. Usadil se ve Švábském Gmündu a tam působil na stavbě kostela sv. Kříže. Přídomek z Gmündu se v druhé polovině 14. století pojí se jménem dalších mistrů, o nichž se lze domnívat, že byli vzájemně spjati i příbuzenskými vazbami. Jim bylo svěřeno vedení velkých a prestižních staveb. Působili v Basileji, ve Freiburgu v Breisgau, Ulmu, Augsburgu, a na březích Rýna v Kolíně a Štrasburku, jejich práci lze předpokládat i v Norimberku a snad i v Řezně. Největší proslulost získal syn Heinricha z Gmündu Petr Parléř, povolaný v roce 1356 císařem Karlem IV. do Prahy, kde mu bylo svěřeno pokračování stavby katedrály. Jeho dílo se vyznačuje množstvím netradičních nápadů a inovací. Svou mistrovskou kvalitou i duchovním nábojem se dílo Petra Parléře trvale vepsalo nejen do podoby Prahy, ale i do dějin evropského středověkého umění. Petrův syn Václav převzal budování chrámu sv. Štěpána ve Vídni. Mistři z Gmündu byli povoláni ke stavbě dómu v Miláně. Nejmladší syn Petra Parléře Janco odešel až do vzdáleného Záhřebu. Tato skupina velkých stavitelů dostala po své nejvýznamnější osobnosti, druhém verkmistru pražské katedrály, pojmenování Parléři. Ohlas jejich díla, zejména pak v Praze působícího Petra Parléře, byl enormní. S jeho odezvou se setkáváme v různé podobě na mnoha prestižních stavbách na velké části evropského kontinentu. V uměleckohistorickém bádání se proto vžilo označení parléřovský, parléřovský vliv, parléřovský styl apod. Parléřovské dílo se stalo celoevropským fenoménem, který získal charakter mýtu a jemu je tato kniha věnována.