Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče

Kniha, která se v českém překladu dostává do rukou čtenářů poprvé, se stala předmětem mnoha mezinárodních diskusí a sporů stran autentičnosti Šostakovičových výpovědí. Solomon Volkov, který vedl s Dmitrijem Šostakovičem rozhovory, uvádí, že po skončení rozhovorů vyvezl svoje zápisky za pomoci dalších osob po částech z tehdejšího Sovětského svazu a až po Šostakovičově smrti (což byla skladatelova podmínka) je zveřejnil a vydal v USA. Šostakovič v takto zaznamenaných pamětech podává osobní svědectví umělce o době, lidech a zemi, ve které žil a kterou miloval, ale nesouhlasil s tím, jak je spravována. Jeho umění bylo vysoce oceňováno, ale i odsuzováno jako formalistické, jednou byl nahoře a potom zas dole – podle toho, jak taktovkou mával „velký učitel“ Stalin. Šostakovič vzpomíná na svá dětská léta, petěrburskou konzervatoř, svého učitele Glazunova, ale i na další hudebníky: Stravinského, Rimského-Korsakova, Musorgského, divadelníky Stanislavského, Němiroviče-Dančenka, výtvarníka Kostodijeva; líčí svůj vztah k Čechovovi, Leskovovi, Zoščenkovi a Achmatovové a zmiňuje i mnohé další osobnosti politického a kulturního života. U příležitosti svých dvaašedesátých narozenin na případnou otázku, zda bych chtěl znovu prožít svůj život, odpověděl: „Ne, ne, tisíckrát ne.“.