Proč spojenci zvítězili

Pod titulem provokujícím zdánlivou samozřejmostí odpovědi podrobuje britský historik kritickému rozboru konvenční interpretace výsledku druhé světové války, zejména představu o předurčenosti spojeneckého vítězství od samého začátku. Zevrubně probírá jednotlivé faktory, považované za jeho „hlavní“ příčinu, a prokazuje, že u žádného z nich (vojenské velení a výzbroj; ekonomický potenciál, vědecká a technická kapacita, kvalita zpravodajství atd.) nebyl až do druhé poloviny války rozdíl mezi Spojenci a protivníky tak výrazný, aby rozhodl o tom, kdo bude jejím vítězem. Při zásadním důrazu na komplexnost působení mnoha činitelů jako podmínky konečného vítězství Spojenců klade autor na některé z faktorů větší důraz než většina dosavadních studií k danému tématu. Rehabilituje například do jisté míry význam bombardovací ofenzívy proti Německu, po válce odborníky spíše zpochybňovaný, mezi ekonomickými činiteli vyzdvihuje význam masovosti spojenecké zbrojní výroby a úspěšné relokace sovětského průmyslu z oblastí ohrožených německým vpádem. Větší důraz než většina vojensko-historických studií klade autor také na psychologické činitele včetně morální pevnosti, přičemž ani v této sféře nebyla převaha Spojenců nad protivníky ve všech fázích války tak jednoznačná. Své závěry opírá autor o rozsáhlé statistické podklady a text doprovází živým obrazovým materiálem.